Trek Pripolárnyj Ural 2 - 23.7. 2011

Cestopis z července 2010 – Stanislav Dupač

Ahoj, tak jsem se vrátil z Pripolárního Uralu. Byli jsme v republice Komi Ruské federace. Jeli jsem terénním autobusem z Inty do báze Želanaja a pak jsme šli na nejvyšší horu Uralu Goru Naroda a pak přes řeku Limbekoju a hřbety Saledy a Maldy k železnici u vesničky a řeky Kožim. Poprvé jsem zažil bílé noci, je to skvělé, nestane se Vám že by vás někdy na pochodu zastihla tma, pořád je světlo. Slunce zajde chvíli před půlnocí a pak zase kolem druhé hodiny začne vycházet. Mezi tím je světlo jako za oblačného dne. Teploty byly přes den až 20 stupňů ve stínu, na slunci docela horko, ale nebylo možné se svléknout, kvůli mračnům komárů. Pokud byl slunečný den a jasné nebe, přišel kolem půlnoci lehký mrazík a byl chvíli od komárů klid. Pokud večer přišel mráz bylo jasné, že druhý den bude slunečno, pokud byl večer teplý, druhý den ráno padly mlhy a pak pršelo nebo přicházely přeháňky, to bylo pravidlo. Počasí se ovšem měnilo i během dne a to předpovědět nešlo. Užili jsme si část trasy divočinou bez cest, cestovní rychlost pak klesá třeba na jeden, dva kilometry za hodinu. Brodíte a překračujete říčky, jdete v bažinách, nebo skáčete s třicetikilovou výstrojí po velkých kamenech kamenných polí. Nejhorší jsou ovšem keříky, které pokrývají téměř všechen suchý povrch, musíte tedy při kroku vysoko zvedat nohy. Velkou pomocí byla cesta, která byla na mapě značena čárkovaně, byla to trasa, kterou třeba čtyřikrát za rok projede nějaké pásové vozidlo. Pak můžete jít v jeho stopách a využívat toho že vozidlo zlikvidovalo po svými pásy porost nebo alespoň polámalo velké keře na cestě. Nevýhodou je, že naopak v močálu vozidlo udělá louže vody, též říčky je třeba přecházet někde mimo cestu, kde je řeka užší nebo jsou v ní kameny či klády. Pokud bylo třeba brodit, brodili jsme malé říčky bosi, větší říčky s kameny v botách a velkou řeku Limbekoju jsem se snažili přejít raději v botách a oblečeni. Mně osobně v Limbekoju strhával proud a tak jsem řeku s batohem na zádech přeplaval a vylezl z vody o sto metrů níže. Dobré je zabalit obsah batohu do igelitů a vypustit láhve na vodu, aby se z nich stali plováky, plavte pak nohami po proudu (kvůli kamenům) zády na batohu nebo na boku.
Celou cestu jsem měl nádherný a zároveň stresující pocit, že desítky kilometrů kolem vás nejsou žádní lidé a již vůbec ne obydlené body. Jen po řece Kožim jezdí občas vodáci a pak, když jsme se blížili k trati, potkali jsme u poslední řeky dvě rodiny s dětmi na prázdninovém pochodu a pak člověka který šel sám na horu Manaraga.
Poslední den po doplnění potravin v Intě jsme se toulali lesy kolem řeky Kožim a hledali starou cestu do téměř zaniklé vesnice Komaju, bohužel nám cestu překazila stavba plynovodu, kvůli níž se protáhlo hledání staré cesty, a pak jsme se již museli vrátit do místa kde jsme měli schované věci k přenocování, tak že do Komaju snad někdy příště :- )
Musím pochválit ruskou železnici, jednak jezdí bez zpoždění, vlak do Inty i zpět do Moskvy dorazil na minutu přesně a i místní spojení, které jsme použili při nákupu v Intě, bylo přesné. Hodinové zpoždění jsme zažili až cestou přes Polsko a ČR. V ruských vlacích existuje vagon "plackarta". To je lehátkový vagon bez kupé, je tam mnoho lidí pohromadě a díky tomu se nenudíte- všichni jsou ochotni dát se do řeči. V každém vagonu prodávají skvělý čaj a sušenky a můžete si natočit i horkou vodu na svůj čaj nebo polévku, to je zadarmo. Výborné jsou i jídelní vozy.
Navázali jsme cestou mnoho přátelství, jediné místo kde jsou lidé více uzavření a odměření, jako u nás, je Moskva, kde jsme byli na výletě a na nákupech cestou na Ural i zpět.
Určitě je třeba mít nakomárnik - síťku proti komárům na obličej a stan s moskytiérou, dále se vyplatí rukavice, velice se osvědčily neoprenové rukavice, hodily se v chladu, dešti, ve sněhu, výborné byli při plavání v řece i proti komárům.
Jinak osobně mohu doporučit oblek od firmy Splav - Gorka 3 z plachtoviny. Vydržel mírné deštíky a přitom rychle vysychal a větral, vydržel bodání komárů a skvěle izoloval při plavání v mrazivé Limbekoju. Vyplatila se i vycpaná kolena a lokty, jednak při pádu na hoře Národa a jednak při každodenním vaření na vlhké zemi a při střetu s kameny v řece.
Při dešti jsem používal ještě pončo pláštěnku, kdo není líný se s tím nést, doporučil bych do vyšších poloh hor goratexové kalhoty a bundu. Já jsem zvolil spíše více jídla, než oblečení :- )
Výborně se osvědčila sušená vejce - prášek a sušené maso. Dále pak knackebrot, těstoviny, sušené ovoce s kuskusem a lasagně s masem, nebo instantní polévky. Také jsem pekl palačinky z vaječného prášku, mouky a mazal burákovým máslem. Konzervu jsem kvůli váze nesl jen jednu - vepřové maso v hliníku. A také tatranky, sojové suky a müsli tyčinky. Důležitý je též černý čaj, jako prevence před průjmem. Vodu jsme brali z řek. Na konci cesty u velkých řek jsme ji převařovali.
Vyplatí se vzít na cestu dvě střední plynové bomby na vařič, v nižších polohách je již dřevo a je možné dělat oheň.
Jediné s čím se musíte smířit je, že ve všem jídle i čaji budete mít komáry, nebo je prostě budete nekonečně vyndávat.
Strašné peklo způsobí komáři při konání velké potřeby, ale je možné to vyřešit repelentem ve spreji.
Odměnou za strádání jsou na cestě krásně výhledy na krajinu, přechod z hor do tundry a dál do tajgy a divoká příroda.
Zajímavé je, že nevýše rostoucím stromem je zde modřín, pak přichází smrk a břízy a pak teprve borovice. Téměř celou cestu Vás ve vyšších polohách provázejí nízké keříky, které jsem zatím neurčil, pak brusinky a podle polohy vzrostlé vrbičky a divoké růže. V nižších polohách, kde již roste tráva jsem objevil divoké pivoňky.
Kdo u nás pěstuje tzv. "kamčatskou borůvku", tak vězte, že těch roste v divoké formě na Urale plno. Mám ji letos nově na zahradě, tak jsme si připadal jako doma :- )

Fotoalbum na Facebooku

Mapa z cesty z července 2010

Zpet na: Trek Pripolarnyj Ural - Úvod